Modré housle

Kde se vlastně vzaly modré housle?

"Tak ty jsou stoprocentně můj nápad. Houslař a můj kamarád Honza Špidlen mě tenkrát pozval na setkání sedmi nejlepších houslařů světa do italské Amiaty. (Už předtím jsem totiž hrál na „špidlenky“.) 

Dali jsme si s Honzou sklenku vína, slovo dalo slovo a dostali jsme se až k tomu, že bych chtěl, aby mi opravdu postavil jinak barevné housle. On říkal: To je dobrý. Pokud chceš, mám v šupleti koncept houslí, které mají různé vychytávky a malinkaté změny, třeba trošku upravenou stavbu korpusu. Když se dohodneme, postavím ti housle přesně podle tohoto konceptu. A pak jsme začali řešit barvu. Jak chceš barevné housle? ptal se. Já na to: Nevím. Obvyklá barva houslí bývá od žluté přes červenou až po hnědou. Takže nám moc barev nezbývá. Zbyla nám tedy černá, modrá a zelená. A Honza říkal: Černou určitě dělat nebudu, protože by nebyla vidět struktura dřeva. Zbyly zelená a modrá a já jsem se rozhodl pro modrou, protože ji mám rád a mám modré oči. Prostě jsem prohlásil: Udělej mi modré housle. A on se toho chytil. A zaplať pánbůh, že to byl Honza Špidlen. On je vynikající houslař z rodiny, kde se umění stavby houslí dědí z generace na generaci už od jeho pradědečka, tedy ve čtvrté generaci. A Honza prohlásil: Jo, modré housle ti udělám, ten nápad mi stojí za to, abych na nich strávil ten čas. A začal je stavět. Já jsem mu dal plnou volnost, až mi jednou v roce 2005 zavolal, že už je má skoro hotové, jestli bych se na ně nepřijel podívat. A že jestli nepřijedu okamžitě, dá je panu Sukovi, který o ně má eminentní zájem.

Na první pohled, kromě barvy, není poznat, že jsou malinko jiné. Mají trochu změněný korpus, jinak jsou vyřezaná i efa, tedy otvory vedle kobylky. Moc zajímavá je na nich hlava, tedy šnek. Je totiž jinak, až umělecky vyřezaný, a dá se skrze něj dívat. Zatímco tradiční šnek je celistvý, bez otvoru. Tento šnek, díky tomu, že je víc vyřezaný, má menší hmotnost. Hmotnost šneku je totiž důležitá pro zvuk nástroje. Když není dostatečně těžký, housle skoro nehrají. Nebo hrají, jako by měly dusítko. Když jsme s Honzou na šneka přidali nějaké závaží, a bylo moc těžké, tak ty housle naopak hrály jako trubka. Takže jsme hledali, až jsme našli tu správnou míru. Honza do jednoho otvoru přidal olověné závaží. Dělali jsme i jiná kouzla. Třeba s lakem. Když se postaví housle, ještě předtím, než se nalakují, se dřevo musí takzvaně uzavřít. To se dělá základním bezbarvým lakem. Ten uzavře póry a housle zůstávají přirozeně v barvě dřeva, tedy vlastně žluté. Až pak se nanáší barva. Modrá barva samozřejmě není pro houslaře přírodní, a tak Honza usilovně hledal, jak by ji vytvořil. Samozřejmě se mu to nějak pomocí umělého barviva podařilo a tím housle natřel. Jenže, když dáš na žlutou modrou, vznikne zelená. Když poprvé nabarvil housle, byly zelené. Vzal tedy houbičku a barvu smyl. Pak udělal další modrou a byla z toho – jiná zelená. Znovu ji setřel. A pokud se nepletu, na mých houslích je teď třetí nátěr. Ten se mi líbil a říkal jsem: Honzo! Už se s tím nedělej. To je dobrá modrá. Ale pravda je, že když na mě na koncertech zasvítí reflektory žlutě, chodí za mnou lidi a ptají se, proč mám zelené housle."

Ukázka z knihy Můj život (nejen) s houslemi.

 
Modré housle
Pavel Šporcl

Šporcl hrál s jemnou lyrikou a strhující virtuozitou

- Gramophone

Pavel na Instagramu

Odebírejte Pavlův newsletter